Martina Venigerová
Miluji vše skutečné a jsem kouč, terapeut a lektor EOV.
Všichni jsme jako děti dobře věděli, kým jsme a co pro sebe potřebujeme. Byli jsme propojeni se svou
podstatou a žili jsme v přítomnosti.
Tato naše přirozenost však byla umlčena. Tolikrát jsme slyšeli nebo nám bylo dáno najevo, že jsme
špatně, až jsme v to uvěřili a stalo se to součástí našeho vnitřního nastavení.
Rovněž jsme jako děti měli potřeby, které ne vždy byly naplněny. A podle toho jsme si vytvořili vztah
k sobě a s tím spojená vnitřní mylná přesvědčení, která vedla k bolestnému sebeprožívání. Abychom
tuto bolest přežili, vystavěli jsme si obranné mechanismy, které nás od sebe samotných ještě více
vzdalují. Nebo jsme se odpojili úplně, abychom bolest necítili.
Protože někdo jiný věděl lépe, kdy máme hlad, kdy je nám zima, kdy máme být unavení, kdy máme
dělat to či ono, co je pro nás dobré, jak se máme cítit, co je neslušné nebo co je otravné, zapomněli
jsme, kým jsme. Stali jsme se nevědomými bytostmi, které spí.
Můj oblíbený C.G. Jung říká: "Kdo se divá jen směrem ven, sní. Kdo se dívá dovnitř, ten se probouzí."
Metoda Noé Experóna, kromě všech benefitů, o kterých si na stránkách přečtete, děti i dospělé
probouzí.
U dětí je to o to snazší o co kratší dobu byly od sebe odpojeni. My dospělí máme návrat k sobě
bolestnější, protože život už sečetl všechny naše rány.
Ale ani návrat dospělých není nemožný, protože celý kurz EOV je spojen i s procesem
detraumatizace. Naděje se vrátit zpátky k sobě tu vždycky je. A tato naděje může být našim
záchytným bodem nebo velkou motivací, jak hledat i jiné cesty, když se EOV otevřít nedaří. Svůj
"ztracený signál" můžeme pak nalézt třeba na terapiích. Což zároveň vyžaduje odvahu čelit svému
nitru a potkat se vlastní křehkostí a zranitelností. A nejde to udělat bezbolestně.
Když jsem se dozvěděla o EOV, první myšlenka, která mě napadla byla: "To chci zkusit". Chtěla jsem
metodu ochutnat na vlastní kůži. Lákalo mě pomoci dětem stát se vědomými bytostmi poměrně v
nízkém věku. Říkala jsem si, že to skvěle může rozšířit jejich možnosti, když budou mít přístupné včas
to, k čemu se jako dospělí už velmi těžko dostáváme.
Má cesta mě dovedla k Markovi Šuchovi, který je vizionářem Centra Světadíl. Od začátku jsem věděla,
že Marek má něco, co mi může předat a nikdo jiný to nemůže udělat. Požádala jsem ve Světladílu o
setkání s ním a mé volání Jitka velmi vstřícně vyslyšela. Už jen tím jsem se cítila uctěna. Čas strávený s
Markem byl pro mě bezpečný, laskavý, inspirující, obohacující a v jeho přítomnosti jsem se vždy
potkala sama se sebou. A to skrze Marka i metodu.
Dávno jsem věděla, že nás něco vyššího přesahuje, ale nikdy jsem neměla autentickou zkušenost až
do té míry, že bych neviditelné mohla uvidět. Setkala jsem se se svou podstatou, se svým vnitřním
světlem, kterému někdo říká Bůh, jiný příroda nebo Vesmír. Napojila jsem se na svůj zdroj. Na vlastní
kůži jsem zažila a zažívám, že nejsme jen hmota. A díky své zkušenosti věřím, že to budu lépe umět
předat dál i jako lektor. Můj život se zprůhlednil a projasnil. Zažila jsem princip naladění se na sebe,
který nyní zkouším přenášet do všech oblastí svého života. Konkrétně třeba zpěvu, kde jsem přestala
věřit, že neumím zpívat. Už vím, že jsem jen nebyla propojená se svým hlasem a z toho vzniklo
nezdravé přesvědčení, že to neumím. Zažívám každým dnem sílu a hloubku bytí, které se tolik liší od
jeho interpretace. A toto všechno vnímám jen jako začátek své duchovní cesty, ze které už nechci
odbočit.
Sama vidím a čtu bez zrakového orgánu, s maskou i se zavřenýma očima. Je to stav vnitřní bdělosti,
kdy jsme schopni vidět každou buňkou těla. Dává mi to příležitost být uvnitř a zároveň i venku. Být
v přítomném okamžiku. Možnost rozlišit skutečné od falešného. Není to nic výjimečného, ale naše
přirozenost. Protože navázat spojení dokáže jen jasná mysl, je pro mě EOV i skvělým tréninkem pro
rozvoj rozšířeného vědomí.
Z mého pohledu je nevědomost největší zkázou pro lidstvo. Každý vědomí člověk může být jeho
spásou.
Kéž jsme schopni se probudit.
...